Historie

      Předchůdkyní naší ZUŠky byla v letech 1921-1923 hudební škola , která byla založena Československou jednotou hudebních stavů v Praze. 16.11.1921 tato škola rozvíjí pedagogickou činnost v sále sokolovny koncertem učitelů. Na škole v té době učili J. Muzika a N. Muziková na housle, R. Elsnicová - zpěv, J. Patsch - klavír a F. Doskočil nauce o harmonii.

V té době měla škola hodně žáků a učitelé byli placeni ze školného.  Správcem této školy byl jmenován dirigent a učitel hudby Jan Patsch (1872-1944) - významný kulturní pracovník v oblasti hudby. Pod jeho vedením v roce 1923 provedl Hudební spolek společně s jičínskými ochotníky operu “Eva” od skladatele J. B. Foerstera. Jako poděkování za příkladné provedení tohoto díla věnoval sám skladatel Jičínu klavírní skladbu nazvanou - “Jičínská suita”.  

     Škola se ale postupně začala potýkat s finančními nedostatky, a tak se snažila obstarat subvence a dary. V té době z důvodu špatného placení odešel ze školy J. Muzika a J. Patsch. Správcem školy se stal František Zika - absolvent houslového oddělení prof. Ševčíka, který zde učil hře na housle. Během existence školy nastal však úbytek žáků a jičínská veřejnost nebyla této škole dostatečně nakloněna. V místním časopisu “Krakonoš” z 2.9. 1923 vyšla tato zpráva: “ Ředitel zdejší hudební školy pan F.Zika na své místo v posledních dnech prázdnin rezignoval. Z té příčiny se vyučování na této škole přerušuje až do doby, kdy bude získán nový ředitel.” Ten však získán nebyl a škola byla zrušena.

    Až do roku 1938 se v Jičíně hudbě vyučovalo pouze soukromě.

    Teprve politická situace v září 1938, která nakonec vyústila ve smutně proslulý mnichovský diktát způsobila, že v důsledku obsazování pohraničních oblastí se musela státní subvencovaná hudební a pěvecká škola z České Lípy (která byla založena v roce 1928), vystěhovat. Tehdejší její ředitel Jan Douša se snažil uplatnit tuto školu v některém vnitrozemském městě, ale nikde zájem nebyl. Až v městě Jičíně, kde v tehdejší městské radě zasedal též JUDr. Svatopluk Volf, tehdy majitel advokátní kanceláře, nadšený hudebník-amatér vysoké úrovně a podporovatel všeho, co jen s hudebním uměním souviselo, nalezly právě jeho zásluhou návrhy k umístění hudební školy z České Lípy sluchu a město Jičín přijalo tento hudební ústav pod svoje ochranná křídla.

       Celou situaci vylíčil první ředitel hudební školy v Jičíně pan Karel Koupil, mj. houslista, absolvent konzervatoře a Mistrovské školy u prof. J. Felda :

   “Státní subvencovaná hudební a pěvecká škola byla povolena r.1934. Na doporučení tehdejšího inspektora hudebních škol p.Vl.Polívky jsem se ujal vedení školy spolu s učitelem obecné školy J.Doušou. Vyučovalo se hře na housle a klavír. Žáků se přihlásilo tolik, že jsme přibrali další sílu. Byl to znamenitý klavírista Antonín Brejcha, se kterým jsme propagovali hudební kulturu i po okolí Č.Lípy. Už v roce 1935 jsme byli na škole čtyři učitelé. Bylo také zřízeno oddělení zpěvu. V té době jsme vlastnili už dva klavíry. Vyučovalo se, dík pochopení ředitele měšťanské školy v uvolněných místnostech školy. Na začátku roku 1938 bylo zapsáno 125 žáků. koncert učitelů přispěl k popularizaci školy.

     Politická situace nám přerušila naše plány a nadšení. V září 1938 se škola rázem rozpadla a nejen naše škola. Povolávací rozkaz nás donutil opustit školu a nastoupit do různých vojenských posádek. V prosinci jsme byli opět propuštěni z vojenské služby. Nastaly těžké chvíle. Evakuace celé školy - neznámo kam. Moje starost byla, abych zajistil inventář školy, hlavně nástroje. Dalo to dost námahy, než jsem zjistil místo, kam vše bylo odvezeno. Nejdříve bylo nutné najít pochopení u jiné organizace, která by nás vzala pod ochranu a které bychom mohli nabídnout zřízení hudební školy. Protože byly jiné starosti, nepochodil jsem v Brandýse nad Labem, v Boleslavi, kde jsem nabízel celý inventář školy. Všude byl přebytek pracovních sil - nebyl o nás zájem.

    Náhoda. Bloudil jsem městy a v jedné restauraci jsem se seznámil s ředitelkou rodinné školy, která rovněž hledala útulek pro svoji školu. Říkala, že se potkala s pochopením u městské rady v Jičíně, abych to také zkusil. Jméno ředitelky jsem už zapomněl. Nabídla mě místo učitele hudební výchovy na rodinné škole, což jsem s radostí přijal, a tak uzrála myšlenka, požádat pány radní a nabídnout zřízení hudební školy v Jičíně. Protože v té době tam vládl mocný pán dr.Volf, nadšený muzikant, podpořil tuto nabídku svým vlivem a k uskutečnění zřízení školy nebylo už daleko. Byl jsem pozván do městské rady, vysvětlil jsem potřebu školy, umístění školy, náklady, inventář, výpočet školného a vše, co s vedením školy souvisí. Protože pro město Jičín zřízením školy nevzrostou náklady, potřebu školy krylo školné, byla ruka v rukávě.Zřízení hudební školy v Jičíně schválil s platností od 1. ledna 1939 tehdejší Zemský úřad v Praze, který též dal souhlas k zahájení výuky. Statut školy byl odsouhlasen a v zásadě byl převzat z České Lípy. Tím bylo všem úřadním povinnostem stran ustavení hudební školy učiněno zadost a nový hudební ústav se mohl nerušeně věnovat své hudebně pedagogické činnosti.  K přímému spravování a řízení školy bylo ustaveno kuratorium, kde kromě jednoho zástupce městské rady  a jednoho zástupce z městského zastupitelstva zasedali zástupci všech místních kulturních a osvětových institucí.

    Abych se mohl věnovat plně škole, byl mi přidělen byt. Později jsem však zjistil, že to byl vypočítavý manévr dr.Volfa - byl vášnivým hráčem na violu a také v krátké době jsme měli kvartet pohromadě. Pořádal ve svém bytě sedánky, kde jsme pro potěšení a zpestření večera hráli. Někdy byl přítomen i sekční šéf ministerstva dr. Zdeněk Wirtt.

    Když jsem měl povolení zřídit školu, musel jsem se postarat o odvoz zahrabaného inventáře ze stodole v Dobrovicích a Březně. Byly nám přiděleny místnosti v Obchodní škole, později v Mrňákově divadle a ve školce pro děti. Od 1. ledna 1939 byl proveden nábor žáků pomocí plakátů a osobním náborem ve školách. Protože bylo dost pokoutních nekvalifikovaných učitelů, včetně učitelů na obecných a měšťanských školách, nábor byl pomalý a nedostatečný. Tito učitelé proti nám i hojně vystupovali, ale i tak byl pro mne jako ředitele i učitele dostačující. Koncertní činností jsem dosáhl větších úspěchů a pomalu se vracel život na hudební školu v Jičíně.V následujícím roce byla přijata další síla na klavír - pozdější klavírní virtuoz Antonín Brejcha..

       V roce 1940-41 byl přibrán další houslista a klavírista. Do roku 1942 bylo na škole pět učitelů a žáků kolem 200. Bylo zakoupeno nové koncertní křídlo “Petrof” a škola měla již tři klavíry. Protože sil přibývalo, bylo nutné se  poohlédnout po dalších místnostech. Byly pronajaty místnosti v soukromém domě pana Kokošky u rybníka.

     V roce 1942 jsem dal návrh, aby škola byla pojmenována po Josefu Bohuslavu Foersterovi. Povolení jsem obdržel. Při této příležitosti jsem byl požádán, abych J.B.Foersterovi  poděkoval jako ředitel  školy za tuto poctu. Mistr mi poslal jeho fotografii s věnováním : “Panu řediteli Karlu Koupilovi na památku podpisuje Jos.B.Foerster. 16.III. 1942.”  

Politická situace se zhoršovala. Němci se tlačili dále do vnitrozemí a krutě zasáhli i do vnitřních záležitostí naší školy. Obsadili všechny místnosti školy, nechali pouze ředitelnu. Doručili písemně zábor, muži museli odejít na nucené práce a ženy odešly do svých domovů. Mě ponechali jako ředitele”zur erhaltung der Schule” pro udržení školy. Nabídli mě vyučovat německé děti, což jsem odmítl.

V té době byla také rozpuštěna vojenská hudba a nástroje byly dány hudební škole k dispozici. Měl jsem další starosti. Napadla nás myšlenka, že propuštění hudebníci by mohli vyučovat na dechové nástroje. Tak se také stalo.V letech 1940-45 působila při hudební škole v Jičíně dětská dechová hudba Škola vyučovala na dechové nástroje, žáci se hlásili. Dirigování žákovského orchestru se ujali  dirigenti bývalé vojenské hudby - štábní praporčík Antonín Melíšek a skupinový nácvik vedl hlavně Josef Blecha. Dětská dechová hudba byla organizačně začleněna po Město Jičín.Vývoj téhle situace se však ubíhal jiným směrem. Škola vyučovala děti na dechové nástroje a dirigenti si vodili dětskou kapelu na koncerty po městěch. Zkrátka, nedalo se nic dělat, protože dětská kapela sloužila tehdy jiným účelům. Politická situace nám nedovolovala zasahovat do těchto záležitostí.

Pak se situace politická obrátila. Němci z Jičína museli pod tlakem sovětských vojsk odejít a my jsme si mohli vydechnout. Dali jsme se opět do práce. Začalo se znovu a s jiným elánem. Žáci se houfně hlásili do školy a brzy byl sbor učitelů i žáků v plném počtu.”

 Po roce 1945 odešel z místa ředitele Karel Koupil a na jeho místo s datem 1.3.1946 nastoupil pan Josef Měšťan, absolvent hudebně pedagogického oddělení Státní konzervatoře v Praze, vyučoval hře na klavír a hudební nauce.

      Za jeho ředitelování se škola přestěhovala v roce 1951 z přízemí restaurace “V ráji” v Kollárově ulici do budovy bývalé “radnice” (dnes Valdštejnovo náměstí č. 99), kde sídlil Městský národní výbor než se přesídlil do jičínského zámku.

     V roce 1956 byla bývalá zasedací místnost městského zastupitelstva ve škole propojena s vedlejší bývalou kanceláří a tím vznikl koncertní sál s jevištěm. Ředitel Měšťan dosáhl toho, že se provedla generální oprava celé budovy - rozšíření sálu, zřízení nového schodiště, rozšíření hlavní chodby před sálem, vybudování dalších učeben v přízemí budovy i pro ostatní obory.

     Vlivem ředitele bylo na velmi dobré úrovni hlavně klavírní oddělení, jak bylo oceněno i Dr. F. Pohlreichem a M.Turkem z hudební redakce rozhlasu Praha po přehrávce žáků v sále školy již 3.dubna 1963 za účelem výběru žáků pro natáčení. Tehdy bylo vybráno šest žáků a natáčení se uskutečnilo 30. května 1963 ve studiu v Pardubicích. Ředitel docílil zvýšení kvality vyučování ve hře na klavír svým rozborem a hodnocením výkonu jednotlivého žáka při každoročních závěrečných zkouškách, což bylo nejlepší instruktáží pro učitele klavíru. V té době si klavírní oddělení udržovalo úroveň. Ředitel Měšťan se stal též instruktorem klavírní hry pro učitele lidových škol umění v tehdejším Východočeském kraji.

      Nejenom výbornou úrovní školy, ale i jako sbormistr pěveckého sdružení Smetana v Jičíně významně přispíval k obohacování kulturního života ve městě. Mimo jiné též několik let organizoval v Jičíně koncerty předních umělců. Tehdy zde  koncertovali například - Mirka Pokorná, Jan Panenka, Smetanono kvarteto, Nora Grumlíková, Jaroslav Kolář, Pražské dechové kvinteto a mnoho dalších. Vždy to byl cyklus pěti koncertů za školní rok, tím velmi obohatil kulturní život města.

     Pan Josef  Měšťan byl velmi oblíben svými kolegy-učiteli LŠU Jičín. Zde je citace části dopisu jedné z jeho podřízených, paní učitelky Z.Smítkové (poskytnuto z archivu dcery p.ředitele Měšťana, paní J.Kolářové), který byl napsán při jeho odchodu z funkce:

 

     “Vážený a milý pane řediteli, omlouvám se, že jsem se s Vámi včera nerozloučila. utíkala jsem ještě dopsat inventář a když jsem se vrátila, byli jste už všichni pryč. Mrzí mě, že jsem takhle to všeobecné loučení propásla. Ještě k večeru jsem byla za Vámi v bytě, protože dnes odjíždíme, ale nebyli jste doma.Vám i Vašim drahým přeji zatím jen krásné a klidné prožití prázdnin. Já prostě nevěřím, že se spolu po prázdninách už ve škole nesetkáme. Ale kdyby přece jen, tak Vám, pane řediteli, upřímně dekuji za vzácnou trpělivost, s jakou jste pomáhal budovat moje oddělení (pozn. - taneční), za všechny ty nekonečné starosti a malá i velká trápení, která to budování přinášelo, za všechno pochopení a účast, s jakou jste vždycky pomáhal řešit moje osobní problémy. Měla bych Vám také říct, jak velice si Vás vážím a jak vysoko cením Vaši osobnost jako člověka, pedagoga i představeného, ale myslím si, že je to zbytečné a že to dobře víte, vždyť jsme tolik let válčili bok po boku.  Z.Smítková. „

 

     Od 1.9. 1973 se stal ředitelem PaedDr. Milan Roček, absolvent filozofické a pedagogické fakulty University Karlovy  a Vysoké školy pedagogické v Praze, státní zkoušky z dirigování orchestru, klavíru a varhan. Za jeho ředitelování se v roce 1974 začalo s výukou hry na dechové nástroje ve větším rozsahu. V roce 1975 byl zřízen trubačský sbor žáků, v roce 1977 na 1. máje vystoupila poprvé veřejně osmadvacetičlenná dechová hudba LŠU, pro kterou rada městského národního výboru schválila název “Mládežnická dechová hudba města Jičína při LŠU”. Dechovou hudbu až do roku 1987 vedl a dirigoval Josef Blecha. Soubor si neustále udržoval počet svých hráčů od šestnácti do čtyřiadvaceti členů.

     V roce 1979 byly získány dvě nové učebny  propojením průchodu do vedlejší budovy (č.p. 58) a v roce 1986 přibyly ještě tři místnosti. Od roku 1976 se škola rozšířila o obor literárně dramatický a od 1.9.1979 též o obor výtvarný.

    Při LŠU měl od roku 1974 uměleckou základnu KOS-SKP (Komorní orchestrální studio Sdruženého klubu pracujících). Zkoušky tohoto souboru se konaly v sále školy. Od obnovení své činnosti v roce 1976 zkoušel v LŠU Ženský pěvecký sbor Smetana. Uměleckým vedoucím a dirigentem KOS byl Dr.Milan Roček, sboru Smetana Ivana Hanzlová.

     V době od 1.9.1985 do 5.3.1990 byl ředitelem školy MgA. Ladislav Vošvrda, absolvent   konzervatoře v Kroměříži a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně ve hře na violu. S jeho uvedením do funkce byla zároveň ustanovena funkce zástupce ředitele. Do této funkce byla jmenována Zdeňka Svobodová, absolventka Státní konzervatoře v Praze - obor zpěv, ta v roce 1987 odchází na mateřskou dovolenou a na její místo nastupuje Marie Janouchová -Stříbrná, absolventka brněnské konzervatoře- obor housle.    

     Škola se i nadále aktivně podílela na kulturním životě města a okolí. Během školního roku bylo uspořádáno vždy deset veřejných  vystoupení v sále LŠU, žáci výtvarného oboru instalovali své práce na chodbách školy a taneční obor v roce 1986 získal postup do národního kola celostátní soutěže LŠU do Kladna. Roku 1988 zaniká  na škole obor literárně dramatický z důvodu přestěhování paní učitelky Hejdukové z Jičína do Prahy.

     V roce 50.výročí založení LŠU v Jičíně škola obdržela “Děkovný list za záslužnou práci v estetické výchově”, který řediteli Vošvrdovi předal tehdejší předseda Městského národního výboru v Jičíně Ing. Eduard Choděra.   Za působení ředitele L.Vošvrdy se velmi prohloubila spolupráce se Sdružením rodičů a přátel školy  a konalo se několik zdařilých akcí - například zájezdy rodičů, žáků a učitelů na koncerty vítězů soutěže “Concertino Praga”, zájezdy  do pražských divadel aj..

     21.6.1989 odchází na mateřskou dovolenou zástupkyně ředitele paní Marie Stříbrná a na její post nastupuje absolventka Deylovy konzervatoře v Praze - obor kytara a příčná flétna paní Hana Botková.

       Od 1.9.1988 byla otevřena pobočka  v Sobotce. Zde se vyučovalo oboru hudebnímu, tanečnímu a později i výtvarnému.

      Školní rok 1989-1990 byl zcela mimořádný a ojedinělý v celé historii poválečného školství. Listopadová revoluce a pád čtyřicetileté komunistické totality přinesly nám všem mnoho změn. Naše školy se opět mohou stát “dílnami lidskosti”, jak hlásal J.A.Komenský. 

     Od 5.3.1990 byla jmenována ředitelkou školy Břetislava Matějková, DiS., absolventka klavírního oddělení konzervatoře v Brně a jejím zástupcem od 1.9.1990 se stal MgA. František Komárek, absolvent brněnské konzervatoře a Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, obor - fagot.

Důsledkem restitučních nároků na budovu č.p. 48 škola přišla o několik učeben. Bylo nutné hledat jiné a vhodnější prostory pro výuku. Zde ředitelství ZUŠ velmi pomohla podpora rodičů a po velmi úmorné práci paní ředitelky se škola nakonec v prosinci 1990 stěhuje do prostor jičínského zámku, kde výuka začíná 1. ledna 1991. Po mnoha letech se tak splnilo přání učitelů, žáků i rodičů - mít důstojnější a estetičtější prostředí pro výuku. Bohužel jsme přišli o vlastní koncertní sál.

     V tomto období se velmi rozvíjí výuka všech tří oborů - tanečního, výtvarného a hudebního. Vznikají zde nové soubory - pěvecký, taneční a folklórní “Kanafaska”. Škola se velmi podílí na kulturním životě města a okolí. Její aktivita vyvrcholila zejména v roce 1993 při oslavách 700. výročí založení města Jičína. Citace z úryvku novinového článku, jenž hodnotí práci školy:

“Ani neděle nedala trochu oddechu jičínské hudební škole,všem muzikantům (ať již kantorům či dětem), udýchanému kapelníkovi či starostlivé paní ředitelce. Bereme to všechno jako samozřejmost, ale zas tak velká samozřejmost to není. Jsem šťastný, že jako jeden z pořadatelů mohu říci - na muzikanty z “hudebky” bylo 100% spolehnutí a škola si své místo v krásném prostředí Valdštejnského zámku plně zaslouží !   Radovan Sál“

      15.11.1993 nastupuje na místo ředitele Bc. Jaroslava Komárková, DiS., absolventka Státní konzervatoře v Praze obor lesní roh a Univerzity Karlovy v Praze, Pedagogické fakulty, obor školský management.

     Funkce zástupce ředitele se ujala paní Hana Botková a od 1.2.1999 ji v této funkci vystřídala paní Ludmila Tmějová, absolventka SpgŠ, specializace na výtvarný obor.

     V tomto období se stává škola opět plně organizovanou, tzn. - vyučovalo se nejen v oboru hudebním, tanečním, výtvarném, ale od 1.2.1994 se opět vyučuje i  obor literárně-dramatický. Od 1.9. 1995 byla zahájena výuka v další naší pobočce - v Libáni. Zde se vyučuje oboru hudebnímu a výtvarnému. 

       1. ledna 1998 nastala nová etapa v historii školy. Škola se stala právním subjektem - znamená to, že škola vystupuje svým jménem, má své IČO, svůj bankovní účet a všichni pracovníci se stávají zaměstnanci ZUŠ J.B.Foerstera v Jičíně. Z tohoto důvodu byly přijaty nové pracovní síly - mzdová a finanční účetní Věra Grohmanová a administrativní pracovnice Marcela Kováčová.

       Motivace žáků a rozvoj jejich vztahu k umění je podporována organizováním vzdělávacích zájezdů na divadelní představení, koncerty a výstavy (Státní opera Praha, Smetanova síň, Rudolfinum v Praze, Klicperovo divadlo v Hradci Králové apod.).

    Naše škola vytváří odpovídající podmínky pro zajištění kvalitní výuky základního uměleckého vzdělávání a dosahuje dobrých výsledků v oblasti výchovně vzdělávací činnosti. Mimoškolní aktivity celého pedagogického sboru, péče o rozvoj vztahu žáků k umění, úctě ke škole a městu svědčí o svědomité práci všech pedagogů a hrdosti k pedagogickému povolání.